Letošní, 51. sokolské setkání sokolů v Oetzu organizovala o svatodušním víkendu 23. –25. května 2026 Sokolská župa Švýcarská. Organizátoři zřejmě mají nadstandardní vztahy se sv. Petrem, protože počasí nám letos opravdu přálo – celý sokolský sraz doprovázelo sluníčko a letní teploty dokonce dopřály účastníkům nebývalou příležitost, aby se vykoupali v místním Piburském jezeře, aniž by museli být členy nějakého klubu otužilců.
Část mnichovské výpravy se sešla již v předvečer začátku srazu ke společné večeři v Café Heiner. Druhý den po poledni jsme se vypravili na sokolskou louku ke slavnostnímu nástupu a po tomto zahájení již patřilo celé sobotní odpoledne sportovním disciplínám – dětským soutěžím, šestiboji všestrannosti, a především volejbalovému turnaji. Do turnaje se přihlásilo celkem osm družstev, která byla rozdělena do dvou skupin, v nichž se hrálo systémem „každý s každým“ na dva vítězné sety. Mnichov dokonce postavil dva týmy, které sice hrály v různých skupinách, ale nakonec na sebe narazily další den v rámci vyřazovacích zápasů. V tomto mnichovském derby byl o trochu úspěšnější tým Mnichov II, který skončil v celkovém pořadí na 6. místě, zatímco Mnichov I obsadil 8. příčku. Ale jak se říká, někdo být poslední musí a mnohem důležitější bylo, že jsme si pěkně zahráli a nikdo se nijak významně nezranil. Jako nejlepší zápas ohodnotili hráči týmu Mnichov I střetnutí s družstvem Žitná (Sokol Pražský), které mělo pro pisatele tohoto článku navíc tu pikantní příchuť, že sice hrál za Mnichov, kde je nadále jednatelem, ale po loňském přestěhování do Prahy se stal zároveň i členem právě Sokola Pražského.
Zatímco se v neděli dopoledne odebrali funkcionáři na schůzi ZOS, pokračovalo na louce sportovní zápolení – odstartoval se tradiční přespolní běh a pokračoval volejbalový turnaj. Velké volejbalové finále se odehrálo mezi Vídní a Zábřehem, zápas to byl velmi napínavý a vyrovnaný a teprve třetí set rozhodl o vítězství sokolů z metropole na Dunaji. Bronzovou medaili vybojoval tým Winti (rozšířená rodina Egli z Winterthuru) před Žitnou a Pekelnými Točkami. 
Pro úplnost je třeba ještě doplnit, že mezi oběma mnichovskými družstvy se na sedmé příčce umístil tým LuLi (z Luzernu). Po vyhlášení vítězů proběhla u táboráku ještě jedna soutěž zábavná. Přihlášené dvojce měly jako v teleshoppingu propagovat nějaký výrobek, zde však zcela nesmyslný, což se stalo zdrojem všeobecného veselí. I když nakonec odborná porota ocenila soškou Oskara ženské duo ze Švýcarska, v našich očích zvítězily svou nápaditostí všechny čtyři soutěžní dvojice.
Pondělní dopoledne tradičně patřilo sokolské bohoslužbě, kterou opět sloužil P. Slávek Švehla, dříve z Mnichova, nyní již z Hluboké nad Vltavou. Letos mu opět pomáhal P. Václav Sládek z Vídně. Po mši svaté přišli na pódium starostka pořádající župy Jana Bachmann a starosta ČOS Martin Chlumský, aby vyznamenali sokolskou medailí Evu Svobodovou ze Švýcarska. Po tomto slavnostním ceremoniálu již patřilo jeviště dvěma sokolským muzikantům, kteří nám zahráli a zazpívali ve strhujícím provedení několik hezkých písniček. Program ve školním sále byl zakončen symbolickým předáním štafetového kolíku br. Tomáši Mrtvému, starostovi naší mnichovské jednoty, která bude hlavním organizátorem sokolského setkání v Oetzu příští rok, a slavnostním odchodem praporečníků. Před školou jsme si jako každý rok nemohli odpustit společnou fotku naší mnichovské výpravy. Když se už potom její část vydala dolů na seřadiště, s hrůzou jsme zjistili, že na společné fotce chyběl náš čestný starosta Jenda s chotí Alenkou, kteří se někde zdrželi. Proto se s nimi zbyvší členové vyfotili ještě jednou, tentokrát před nádhernou horskou scenérií, a abychom měli jednu společnou fotku opravdu se všemi, přenesla Maruška manžele Trunčíkovy i na původní společnou fotku před školou. Tento technický zázrak můžete obdivovat na úvodní fotce tohoto článku. Ale vraťme se zase zpět. Celý sokolský sraz jsme jako každý rok slavnostně zakončili krojovaným průvodem se sokolskými prapory k pamětním deskám Dr. Miroslava Tyrše u říčky Ache, kde jsme položili věnce a kytice a zazpívali českou a slovenskou hymnu. A jak naše mnichovská výprava zahájila společný čas v pátek večer u Heinera, rozloučili jsme se tamtéž pondělním společným obědem. Při něm jsme se shodli, že se na příští sraz těšíme, i když na nás bude ležet hlavní tíha jeho organizace, a proto to nebude pro nás tak pohodové jako letos.
(Jaroslav Verner)
Fotogalerie:
