Letos jsme měli nového Čerta. Sice byl oblečen stejně jako ten loňský a šla z něj i stejná hrůza, ale slyšel na jméno Bolek a přinesl s sebou soudek Budvaru, z něhož pak vlastnoručně čepoval, a proto jsme usoudili, že ať přichází odkudkoliv, z pekla to určitě není …
A což teprve oba Andělé! Ty nám sem určitě poslalo samo nebe, aby nám svými božskými úsměvy vykouzlili v sále mnichovského Českého centra malý ráj na zemi. Vlastně bych měl v tomto případě psát „vykouzlily“, protože ač dle definice jsou andělé bytosti bezpohlavní, toto byly beze vší pochybnosti krásné andělské holky, právem se pyšnící svatými jmény Marie a Veronika. Bohužel druhá z nich musela po odpolední dětské nadílce odletět za jinými andělskými povinnostmi, a tudíž se již nemohla zúčastnit večerního tanečního reje, při němž se její okřídlená kolegyně tak lehce vznášela nad parketem, že tím uváděla své tanečníky do vytržení, rovnajícího se ne-li přímo sedmému, tak přinejmenším šestému nebi.
Ve výčtu svatých bytostí, které se v sobotu 1. prosince dostavily na naši tradiční mikulášskou oslavu, nemůžeme zapomenout na nejvýznamnější postavu, jejímuž jménu je celá slavnost zasvěcena a kolem níž se točí nejen odpolední nadílka pro české děti, ale i večerní taneční zábava pro dospělé, a tou je samozřejmě svatý Mikuláš. A kdo jiný by měl lepší profesní předpoklady se této ústřední role vskutku fundovaně ujmout než náš sokolský starosta? 
Za ta léta, co Zdeňka v roli Mikuláše vídávám, jsem dokonce nabyl dojmu, že je to jeho hlavní povolání a že sokolskou funkci dostal „nahoře“ jen jako „vedlejšák“ na zbytek roku.
V prezenční listině se objevila i jména některých dalších svatých, např. Anežky, která se dostavila inkognito a se svatozáří krásných vlasů, ale kontrolou dokladů bylo zjištěno, že přívlastkem „Česká“ by se sice i přes svůj moravský původ pyšnit mohla, ale bohužel v době, kdy byla její jmenovkyně prohlášena za svatou, nebyla ještě na světě.
Na naši mikulášskou zábavu přicházejí nejen členové mnichovského Sokola, ale samozřejmě i jejich partneři, přátelé a pozvaní hosté. Z těch VIP to byli jako v minulých letech zástupci českého generálního konzulátu v Mnichově. Generální konzul se letos bohužel omluvil, ale přesto jsme se bez čestného hosta z diplomatických kruhů nemuseli ani tentokrát obejít - úvodní slavnostní valčík si Mikuláš zatančil se slovenskou generální konzulkou.
A tím se již dostávám k hudební skupině, která se celý večer a dokonce i drahný čas přes půlnoc starala o naše taneční vyžití. 
Stejně jako loni přijeli do Mnichova tři muzikanti Pražského hradčanského orchestru, s nimiž jsme se v našich hudebních myslích opravdu nejdříve přenesli na jakýsi imaginární koncert v historické kulise Hradčanského náměstí, neboť nám pro navození slavnostní nálady zahráli k poslechu několik nádherných orchestrálních skladeb. A o jedné přestávce v průběhu večera pak ještě přidali nezapomenutelnou Smetanovu Vltavu. K tanci se střídaly svižné lidové písně se skladbami ve volnějším tempu, a tudíž si během večera určitě každý přišel na své. 
Některé evergreeny jsme si při tanci prozpěvovali spolu s kapelou, takže ono „jen pro ten dnešní den stojí za to žít“ znělo z našich úst díky skvělé atmosféře večera jistě velmi upřímně.
Mikulášská zábava by se pochopitelně nemohla tak dobře vydařit, nebýt obětavé pomoci všech, kteří se na její přípravě a hladkém průběhu podíleli, ať už pozvánkami, zajištěním hudby, nákupem a přípravou občerstvení, nebo výzdobou sálu či jeho závěrečným úklidem a prozaickým mytím špinavého nádobí. Zvláštní poděkování patří Českému centru za poskytnutí sálu i celého zázemí, dále Generálnímu konzulátu ČR za zajištění noclehu pro hudební skupinu a za sponzorský dar v podobě výborného pivního moku a konečně České katolické misii za zapůjčení skla a nádobí. Velký obdiv a dík si zaslouží Mikuláš, Čert i oba Andělé, kteří vydrželi celý víkend dlouhý mikulášský maratón a kromě naší taneční zábavy ještě zvládli štědře rozdávat balíčky i úsměvy na obou mikulášských nadílkách, pořádaných společně s Českou školou bez hranic a Českou katolickou misií pro školní a předškolní děti.
Mé závěrečné přání asi nezasvěcený čtenář úplně nepochopí, ale většina z nás dobře ví, nač narážím: „Přejme si, aby sokolský Mikuláš v Českém centru ještě dlouho nedočertoval …!“
(Jaroslav Verner, prosinec 2012)