Setkání v Oetzu
Každoroční setkání sokolů v tyrolském Oetzu se koná vždy v době svatodušních svátků. V organizaci se střídají sokolské župy Rakouská a Švýcarská a sokolská jednota Mnichov.
V Oetzu zahynul v roce 1884 zakladatel Sokola Dr. Miroslav Tyrš. Jeho osobnosti i prvnímu sokolskému setkání v Oetzu v roce 1974, které uspořádala mnichovská jednota, se věnoval i časopis obce Oetz "Oetzer Gemeindebote" ve svých vánočních vydáních v roce 2019 a 2020.
Prodloužený svatodušní víkend, kdy se tradičně koná sokolské setkání v tyrolském Oetzu, letos připadl na 27. – 29. května. Letošní, již 48. setkání pořádala Sokolská župa Švýcarská. Neměla vůbec lehký úkol, protože po loňském přesunu srazu z Piburgu dolů na louku blízko fotbalového hřiště musela letos kvůli nebezpečí pádu kamení hledat společně s obcí Oetz nové řešení. Naštěstí se místo konání srazu nakonec muselo posunout jen pár desítek metrů a ke sportovním soutěžím jsme směli využívat travnaté tréninkové plochy místního fotbalového klubu. Což mělo i tu výhodu, že se tam mohla postavit hned dvě volejbalová hřiště, a navíc s tak rovným povrchem, který jsme v Oetzu dosud nezažili.
Tentokrát nemohu napsat, že jsme se opět po roce všichni sešli v Oetzu, neboť toto každoroční sokolské setkání bylo kvůli pandemii koronaviru dva roky po sobě zrušeno. Do místa skonu zakladatele Sokola Dr. Miroslava Tyrše jsme se tudíž dostali až po dlouhých třech letech - o svatodušním víkendu 4. – 6. června 2022.
Kromě této vynucené časové pauzy se letošní sokolské setkání odlišovalo i místem konání. Majitel „sokolské louky“ v Piburgu se totiž rozhodl si splnit svůj dávný sen o vlastním ekologickém mlýnu, a tak se stalo, že se naše louka proměnila v obilné pole. Této proměně napomohl jistě i fakt, že louka na celé tři roky osiřela a neprobudila se každoročním halasem sokolů na volejbalovém hřišti a kolem večerního táboráku. Obec Oetz nám naštěstí vyšla vstříc, protože s ohledem na turistický ruch pochopitelně chce naše sokolská setkání s téměř padesátiletou tradicí podporovat, a proto nám poskytla na dobu našeho srazu jinou louku, ukrytou mezi stromy v dolní části obce jménem Haidach. Dokonce jsme dostali k dispozici i potřebné zázemí (WC a sprchy) na nedalekém fotbalovém hřišti. Všichni jsme měli jen trochu strach, jak se na poměrně úzkou louku vtěsnáme s volejbalovým hřištěm, ostatními sportovními stanovišti, táborákem i se všemi stany, ale nakonec se letošním pořadatelům ze Sokola Vídeň podařilo všechno vyřešit a uspořádat sokolské setkání i v novém prostředí na výbornou. Někteří účastníci si dokonce pochvalovali, že nové místo bylo lepší a jakoby útulnější než původní louka nahoře v Piburgu. Nesmíme však zapomenout, že tato příjemná domácí atmosféra byla částečně podmíněna i menším počtem účastníků – kdyby nás přijelo tolik, jako bylo běžné v dřívějších letech, tak bychom se asi na této loučce skoro ušlapali. Další komplikací nové lokality bylo i nelehké rozhodování „nestanařů“, zda zachovat věrnost osvědčeným penzionům nahoře v Piburgu, na něž byli zvyklí a z nichž se v minulých letech dostali po pár krocích přímo do centra dění, zatímco letos museli za stejným účelem pendlovat nahoru a dolů automobilem, anebo se přeci jen raději poohlédnout po novém ubytování přímo dole v obci. Zdá se, že v letošním premiérovém roce se sbíraly zkušenosti z obou variant.