Tentokrát nemohu napsat, že jsme se opět po roce všichni sešli v Oetzu, neboť toto každoroční sokolské setkání bylo kvůli pandemii koronaviru dva roky po sobě zrušeno. Do místa skonu zakladatele Sokola Dr. Miroslava Tyrše jsme se tudíž dostali až po dlouhých třech letech - o svatodušním víkendu 4. – 6. června 2022.
Kromě této vynucené časové pauzy se letošní sokolské setkání odlišovalo i místem konání. Majitel „sokolské louky“ v Piburgu se totiž rozhodl si splnit svůj dávný sen o vlastním ekologickém mlýnu, a tak se stalo, že se naše louka proměnila v obilné pole. Této proměně napomohl jistě i fakt, že louka na celé tři roky osiřela a neprobudila se každoročním halasem sokolů na volejbalovém hřišti a kolem večerního táboráku. Obec Oetz nám naštěstí vyšla vstříc, protože s ohledem na turistický ruch pochopitelně chce naše sokolská setkání s téměř padesátiletou tradicí podporovat, a proto nám poskytla na dobu našeho srazu jinou louku, ukrytou mezi stromy v dolní části obce jménem Haidach. Dokonce jsme dostali k dispozici i potřebné zázemí (WC a sprchy) na nedalekém fotbalovém hřišti. Všichni jsme měli jen trochu strach, jak se na poměrně úzkou louku vtěsnáme s volejbalovým hřištěm, ostatními sportovními stanovišti, táborákem i se všemi stany, ale nakonec se letošním pořadatelům ze Sokola Vídeň podařilo všechno vyřešit a uspořádat sokolské setkání i v novém prostředí na výbornou. Někteří účastníci si dokonce pochvalovali, že nové místo bylo lepší a jakoby útulnější než původní louka nahoře v Piburgu. Nesmíme však zapomenout, že tato příjemná domácí atmosféra byla částečně podmíněna i menším počtem účastníků – kdyby nás přijelo tolik, jako bylo běžné v dřívějších letech, tak bychom se asi na této loučce skoro ušlapali. Další komplikací nové lokality bylo i nelehké rozhodování „nestanařů“, zda zachovat věrnost osvědčeným penzionům nahoře v Piburgu, na něž byli zvyklí a z nichž se v minulých letech dostali po pár krocích přímo do centra dění, zatímco letos museli za stejným účelem pendlovat nahoru a dolů automobilem, anebo se přeci jen raději poohlédnout po novém ubytování přímo dole v obci. Zdá se, že v letošním premiérovém roce se sbíraly zkušenosti z obou variant.
Po tomto dlouhém úvodu nyní konečně přejdu k vlastnímu průběhu srazu. Po zahajovacím nástupu se v sobotu odpoledne rozeběhly všechny sportovní disciplíny a z nich především volejbalový turnaj. Přihlásilo se rekordních devět družstev, a proto se obvyklým systémem „každý s každým“ hrálo ve dvou skupinách. Přestože náš mnichovský tým nebyl nikterak silný a hráčky jsme si museli i půjčovat, nakonec jsme skončili v tabulce naší skupiny třetí a v našem „finálovém zápase“ jsme pak bojovali s našimi sokolskými přáteli ze Zábřehu. Tento souboj jsme sice prohráli (a zřejmě bychom jej nevyhráli, ani kdyby druhý set předčasně neukončil silný déšť), ale i tak jsme se z pěkného šestého místa velmi radovali (náš diplom). Ve skutečném finále se pak v „bratrovražedném boji“ mezi sebou utkala dvě mužstva ze Sokola Jinonice - a nakonec překvapivě zvítězilo jejich „veteránské křídlo“. Ale to již předbíhám do neděle. Předtím nás v sobotu večer ještě čekal tradiční táborák, u něhož nám neúnavně několik hodin zpíval a hrál na kytaru Lubor Hraník, který přijel z Mnichova do Oetzu letos poprvé.
V neděli dopoledne se konala schůze ZOS, na níž nemohl chybět host nejvzácnější – sestra Hana Moučková, starostka ČOS. Schůze proběhla nejen prezenčně, ale i online, takže se mohli připojit i zástupci z Göteborgu a z Paříže, kteří do Oetzu nepřijeli. Souběžně se schůzí pokračoval na louce volejbalový turnaj i další sportovní disciplíny jako přespolní běh, vrh koulí, lukostřelba a sportovní hry pro děti. Ačkoliv předpověď počasí slibovala déšť již na sobotu, dostihly nás dešťové přeháňky a bouřky naštěstí až v neděli odpoledne a k večeru, což především postihlo poslední volejbalové zápasy. Ale na vyhlášení vítězů a večerní táborák už naštěstí nepršelo, jen povrch louky byl nepříjemně blátivý.
Pondělní program začal sokolskou bohoslužbou, kterou jako vždy celebroval páter Bohuslav Švehla, náš český farář z Mnichova. Na jejím závěru byl posvěcen prapor Sokola Karlín, který do Oetzu přivezl jeho náčelník a náš bývalý člen Jan Kroupa. Poté předal Tomáš Frey-Materna, starosta Sokolské župy Rakouské, putovní prapor organizátorům příštího sokolského setkání v Oetzu, a to do rukou Petra Choura, starosty Sokolské župy Švýcarské. Závěr setkání tradičně patřil krojovanému průvodu se sokolskými prapory k pamětním deskám Dr. Miroslava Tyrše. A úplnou tečkou za účastí mnichovské výpravy byl společný oběd v pizzerii „Heiner“.
Děkujeme letošním pořadatelům z Vídně za vzornou přípravu a průběh sokolského setkání a těšíme se příští rok v Oetzu na shledanou!
(Jaroslav Verner)
