Čím by byla Praha bez Karlova mostu? Pařiž bez Eiffelovy věže? A Londýn bez Temže? Tím by asi byl Oetz bez každoročního setkání členů a přátel Sokola. A ten letošní 37. ročník jsme po třech letech organizovali zase my - sokolové z Mnichova.
A jak se zdá, tak i Pán Bůh a sv. Petr nad námi drží svou ochranou ruku, protože mezi letošními hojnými dešti nám dopřáli nádherné slunečné počasí po celý prodloužený svatodušní víkend.
Během pátku a soboty jsme se postupně sešli na louce nedaleko Piburského jezera spolu s našimi bratry a sestrami ze Švýcarska, Vídně a Říčan. Včetně milých hostů z Plzně, folklórní skupinou Skanzen. Ta nás potěšila v pondělí po mši nejen pěknou lidovou hudbou s trefnými texty ze života, ale i zajímavou taneční choreografií v slušivých chodských krojích. A také pěknými pěveckými podvečery u našeho táborového ohně.
Sobotní program byl volnější. Někteří zůstali nahoře na louce a hráli volejbal. Jiní se vydali prozkoumat malebné údolí Oetztal - jako my s Jardou, jeho kamarádkou Lenkou a Veronikou. Taková pravěká vesnice v Umhausen umožní nahlédnout do minulosti a udělat si představu, jak naši dávní předci asi žili. Já jen doufám, že tepelná izolace kožešin byla větší než izolace dřevěných srubů, skrz které bylo vidět k sousedům. Vyzkoušeli jsme si luk i šíp, podrobně prozkoumali pec na vypalování hliněných výrobků a zavčas přestali zkoumat přítomnost včel v úlu. Po ukončení prohlídky areálu jsme se vydali k nejvyššímu tyrolskému vodopádu „Stuibenfall“ (159 m). Vystoupali jsme až na poslední vyhlídkovou plošinu nad vodopádem, ale přesto nejkrásnější místo bylo úplně dole, kam s mohutným hukotem dopadala voda a v tříšti kapiček se tvořila duha.
V 18 hodin proběhlo slavnostní zahájení a přivítání všech zúčastněných. Náš bratr Vláďa Beneš s nejmladší generací zapálil olympijský – tedy sokolský oheň - a oblíbené opékání špekáčků a společné zpívání mohlo začít.
Neděle byla ve sportovním duchu. Od půl desáté se hrál volejbalový turnaj. Naše mnichovské družstvo statečně obhájilo loňskou bronzovou medaili. První se umístilo družstvo z Vídně, druhý skončil Luzern, na chvostu tabulky zůstalo i přes bojovnou snahu družstvo z Říčan. Siláci z Vídně zvítězili i při soutěži přetahování lanem. 
Následoval běh kolem jezera, kde nás Standa výborně a i vtipně reprezentoval. Po návratu všech běžců (i těch, o nichž nikdo nevěděl) si Jarka vzala na starost sportovní program pro děti. Někteří se jeli mezitím podívat dolů do Oetzu na vystoupení skupiny Skanzen, zatímco my jsme se rozhodli pro pozdní oběd na terase restaurace na břehu Piburského jezera.
Nutno zmínit, že letošní sokolský program byl trochu narušován přenosy finálových zápasů mistrovství světa v hokeji, ale přesto se zvládlo vše harmonicky propojit. Fanoušci na stadionu nebo u televizních obrazovek nezažijí to kouzlo noční horské louky. Posezení kolem ohně pod hvězdnou oblohou. Vůni špekáčků a grilovaného masa. Přes SMS jsme zůstali ve spojení se zbytkem světa. Vítězství České republiky nás velmi potěšilo a společně jsme si spontánně zazpívali naši hymnu.
Svatodušní pondělí se zahájilo svatou mší dole v Oetzu, kterou tradičně sloužil páter Bohuslav Švehla. Milé a živé slovo bylo doprovázeno písněmi s kytarou a po mši následovalo vystoupení již zmiňované skupiny Skanzen. Uprostřed jejich programu jsme nachystali dvě překvapení pro našeho čestného starostu Jendu Trunčíka. Nejdříve to bylo polkové sólo se všemi členkami tanečního souboru. 
A potom bronzová pamětní medaile ČOS, která mu byla udělena za jeho dlouholetou činnost a zásluhy v Sokole. Na závěr vystoupení předal náš starosta Zdeněk štafetu organizace Oetzu do Vídně.
Jak bohoslužby, tak i tradičního průvodu k pomníčku zakladatele Sokola, Dr. Miroslava Tyrše, se zúčastnila rakouská televize ORF. Takže se možná ještě uvidíme. Po položení květin jsme se vrátili do Oetzu a společně poobědvali.
Pondělí bylo ještě teplejší než neděle a leckterý z nás se vrátil do Mnichova rudý jako „náčelník“ indiánského kmene, ale s dobrou náladou a úsměvem na tváři.
Sokolu třikrát NAZDAR - ZDAR, ZDAR, ZDAR!!!
