Již po 44. se sjeli sokolové a sokolky do Oetzu v tyrolských Alpách k uctění památky tragicky zesnulého zakladatele Sokola dr. Miroslava Tyrše. Setkání to bylo vskutku velkolepé, vždyť více než deset sokolských žup a jednot z celé Evropy - včetně té mnichovské - si nechtělo nechat ujít zápolení v různých sportovních disciplínách pod majestátními vrcholky Alp. Panorama hor dotvářelo grandiózní kulisu sportovním výkonům, společné aktivity prohlubovaly pocit sounáležitosti se Sokolem a vybízely k přátelským hovorům s krajany. Ať již jste v Oetzu poprvé, podruhé nebo již poněkolikáté, družná atmosféra dostane každého a dává zapomenout na snahy některých dnešních politiků o opětovné rozdělení Evropy. Staří přátelé se baví o začátcích srazů v Oetzu, mladší pak spřádají plány, jak „deklasovat“ soupeře, a ti nejmladší nadšeně pobíhají po louce s míčem nebo se koupou v blízkém jezeře Piburg.
Celé toto tetelení začíná v pátek předcházející Svatodušním svátkům, kdy hlavní organizátor, kterým letos byla Rakouská župa, staví stany, vytyčuje volejbalové hřiště či naráží sud piva. Většina osazenstva přijíždí v sobotu dopoledne, následuje sestavení týmů a rozlosování volejbalové soutěže. Mnichovští sokolové letos postavili dva týmy - s myšlenkou, že "jednička" se popere o čelní umístění, přičemž i "dvojka" nedá svoji kůži zadarmo.
Celkem 10 týmů bylo rozlosováno do dvou skupin s tím, že ve skupinách se utká každý s každým. Již při prvních zápasech se ukázalo, kde je technika, kde je zápal a kde obojí. Profesionalita vyzařovala z trenčínského Sokola, velké srdce ze Sokola ze Zábřehu na Moravě, diváky pak učarovala zpívaná zdravice Sokola Vídeň. Solidně vypadal i tým Rodina z Vídně, složený ze samých rodinných příslušníků, a v neposlední řadě i Sokol Mnichov I.
Bitvy ve skupinách nabízely mnohdy strhující výměny, povedené smeče i vydařené bloky na síti. Oba mnichovské týmy se bily o každý míč, "jednička" měla štěstí na více „hratelné“ soupeře a po dvou vítězstvích, jedné remíze a jedné prohře skončila na skvělém druhém místě, hned za favority z Trenčína. Mnichovská "dvojka" vzdorovala nepřízni krutého losu se ctí, přesto skončila ve skupině poslední.
Nicméně smůlu ze zápasů ve skupině si vynahradila v závěrečném duelu s posledním družstvem z druhé skupiny a zásluhou přesvědčivého vítězství nad sokoly z Prahy skončila celkově na devátém místě. V boji o třetí místo "jednička" vyzvala hostitelský tým Sokol Vídeň. I přes znovu objeveného kolektivního ducha a bojovou náladu mnichovští zápas prohráli a celkově skončili na velmi pěkném čtvrtém místě. Po vyhecovaném boji o bronz se blížilo finále mezi Trenčínem a Zábřehem. Fanoušci šíleli, týmy se pozdravily a rozhodčí vyzval k zahájení zápasu. Technické finesy byly vidět u obou týmů, jedna smeč střídala druhou. Zábřeh vyrukoval na soupeře s bojovou náladou, Trenčín měl jasnou výškovou převahu a bezchybnou přihrávku. Divák si přišel na své. Jestliže byl první set vyrovnaný, ve druhém setu již jednoznačně dominoval Trenčín, který po zásluze vyhrál celý turnaj.
Paralelně s volejbalovým turnajem probíhaly soutěže v lukostřelbě, běhu kolem jezera a soutěže družstev ve všestrannosti. Dětské závody obstarávaly sestry z pořadatelské župy. Členové mnichovského sokola se řídili heslem "Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se". Za aktivní účast jim patří velký dík!
Oetz není jen o sportovním vyžití. Náročný sportovní program je doplněn minimálně stejně náročným programem večerním. Společným grilováním a opékáním špekáčků to začíná a bujarým veselením při kytaře do ranních hodin většinou končí. Nejinak tomu bylo i letos. Relativní odlehlost místa vybízela k mimořádným pěveckým výkonům. Naše halasné veselí bylo slyšet skutečně daleko, když ani vlčí smečka, jinak tradiční účastník každoročních setkání, nesestoupila z okolních kopců. Hrály se tradiční trempské písně, moravské lidovky i písně současné české a slovenské pop-music. Jestli bychom měli zmínit několik aktérů z řad mnichovského Sokola, tak nelze opomenout sobotní tanec na stole v podání temperamentní Janky nebo Honzovu nedělní „multiinstrumentální šou“, kdy vedle kytary vyluzoval tóny i na foukací harmoniku.
Vídeňští pořadatelé letos zařadili i vědomostní soutěž o historii a současnosti Sokola. Dvacet kvízových otázek prověřilo znalosti všech přítomných. Nástup se mnichovskému sokolu příliš nevydařil, nicméně podařeným finišem jsme naši reputaci trochu vylepšili. Na umístění mezi třemi nejlepšími to však nestačilo. Ve vyřazovacím finále kraloval švýcarský Luzern. Náladu to však mnichovskému Sokolu nezkazilo, a to hlavně díky smršti vtipů při společném grilováni nad Tomášovým duálním grilem a při Honzově archivní slivovici, kterou se oficiálně zapsal mezi sokolskou komunitu.
Svatodušní pondělí bylo již tradičně zahájeno mší svatou, kterou sloužil mnichovský farář Slávek Švehla. Bohoslužba především pro sportovce, doplněná o citace z oblasti sportu, byla pro mnohé věřící vítaným zpestřením. Zdůraznění duchu fair play společně s přímluvou pro všechny sestry a bratry ukázalo na nezastupitelnost křesťanských hodnot mezi sokolkami a sokoly, jakožto i všemi sportovci.
Po bohoslužbě následoval kulturní program s vystoupením folklórního tanečního souboru, zdravice starostky ČOS a SSS Hanky Moučkové a další sokolské ceremonie. V rámci těchto slavnostních aktů se odehrálo i jedno překvapení, když bylo našemu čestnému starostovi Jendovi Trunčíkovi uděleno nejvyšší sokolské vyznamenání - zlatá medaile za zásluhy. K jeho významným počinům patří založení mnichovské jednoty a iniciace sokolských setkání v Oetzu. Významné funkce se letos dostalo i našemu současnému starostovi Zdeňku Hanzlovi, který převzal na dva roky vedení Zahraniční obce sokolské.
Vyvrcholením pondělního programu byl slavnostní pochod a položení věnců k pamětní desce dr. Tyrše. Zpěv československé hymny ukázal na sokolskou jednotu a podtrhl význam hledání hodnot, které nás spojují, nikoli rozdělují. Na zpáteční cestě vedl defilé všech vlajkonošů náš jednatel Jarda s mnichovským sokolským praporem, následován dalšími bratry a sestrami v tradičních sokolských krojích. I na nezasvěceného musel průvod slavnostně oděných sokolek a sokolů nad rozvodněnou říčkou Ache a pod alpskými vrcholky působit majestátně.
Krásná tradice sokolských srazů v Oetzu ukazuje na neutuchající touhu krajanů napříč celou Evropou zůstat v kontaktu se svou domovinou a udržovat myšlenku sportovní i kulturní sounáležitosti. Tato myšlenka s postupem času nabývá na významu, neboť mladší generace by mohly rychle zapomenout na své kořeny. Podobná setkání by měla utužovat pocit evropanství, zakládající se na hodnotách vzájemné tolerance, přátelství, zdravé soutěživosti a víry v budoucnost.
Tomáš Holinka
