(aneb jak Miroslav Tyrš téměř „zahynul“ v Oetzu podruhé …)
Letošní, již 43. setkání sokolů v tyrolském Oetzu pořádala po třech letech zase naše sokolská jednota. Bohužel nás tentokrát na místo skonu zakladatele Sokola Miroslava Tyrše nepřijelo z Mnichova mnoho, a proto jsme byli celý svatodušní víkend jako pořadatelé v jednom kole, každý z nás se musel teoreticky vyskytovat na několika místech současně – jako organizátor některé sportovní disciplíny, jako její aktivní účastník nebo hráč volejbalového turnaje, ale i jako pomocná síla, vždy připravena zaskočit tam, kde bylo zrovna třeba. Jednou to bylo nanosit dříví na večerní táborák, jindy se postavit za pult našeho improvizovaného krámku ve velkém stanu, kde jsme za symbolické ceny točili pivo a prodávali suvenýry s naším logem, což byly tentokrát krásné modré kšiltovky a deštníky, které se v letošním deštivém a chladném počasí velmi hodily...
Do Oetzu jsme dorazili už v pátek večer, abychom mohli hned v sobotu ráno začít se všemi přípravami.Nejdříve jsme postavili oba velké stany, což se ukázalo jako dobrý strategický krok, protože nepříznivá předpověď počasí se vyplnila a téměř celá sobota propršela. Poněvadž nedělní předpověď již slibovala počasí lepší – sice chladné, ale minimálně bez trvalého deště – a poněvadž volejbalové hřiště na louce bylo dosti blátivé a tím i nebezpečné z hlediska možných úrazů, rozhodli jsme se, že zkusíme zvládnout celý volejbalový turnaj i všechny ostatní sportovní disciplíny za jediný den v neděli. Takže jsme deštivou sobotu věnovali především přátelským rozhovorům s ostatním účastníky pod ochranou stanové střechy a s kelímkem piva ruce, což způsobilo, že jsme oba přivezené soudky Budvaru vytočili již během prvního dne. Naštěstí nezklamal osvědčený výčepní Petr Čížkovský z pražského Sokola a navíc Petr Hošek ze Zábřehu věnoval jeden soudek výborného ležáku Holba na oslavu svých narozenin, a tudíž „na suchu“ jsme nezůstali. Na nedělní dopoledne plánovanou schůzi ZOS jsme také přesunuli na sobotu, abychom mohli celou neděli opravdu věnovat sportu. I přes mokré počasí jsme mohli v sobotu večer oficiálně zahájit sraz přímo u táboráku a opéci si na něm i buřty k večeři.
V neděli vykouklo na naše celodenní sportovní snažení občas sluníčko a dešťových kapek spadlo jen pomálu, a proto se již mohly sportovní disciplíny rozběhnout naplno. V dětských disciplínách a kategoriích opět dominovali sourozenci sokolské rodiny Egli (v balónové honičce byl „bratrovražedný“ boj raději předčasně ukončen a bratři Tristan a Darian, kteří v „ringu“ nakonec zbyli, se o zlatou medaili podělili rovným dílem). Ale často se dostaly na stupeň vítězů i Viktorie z „dětí Vaňkových“ a naše mnichovská Amálka. Sportovní rodina Egli se samozřejmě nenechala zahanbit ani v disciplínách pro dospělé, otec Petr vyhrál tradiční běh kolem jezera v mužské kategorii, ale ani náš běžec Standa svým bronzem nezklamal. Jinak se na louce hrál pétanque (vítězkou se stala „sestra matka“ z Vídně), házelo se tenisákem na plechovky a šipkami do terče (zde stojí za zmínku pozoruhodný výkon Andy, milované ženy pisatele tohoto článku, jejíž dvě šipky sice šly zcela mimo, ale tou třetí se jako jediný střelec trefila do samého středu terče, což právě stačilo na třetí místo). Historickou disciplínu z úplně prvního setkání v Oetzu - přetahování lanem - vyhráli siláci ze Sokola Velké Pavlovice. Některá družstva, včetně toho mnichovského, se z dalších bojů bohužel sama vyřadila nedovoleným uchopením lana.
Vrcholnou disciplínou na louce v Piburgu je samozřejmě volejbalový turnaj. Letos se přihlásil rekordní počet týmů (celkem 8), a proto se muselo hrát ve dvou skupinách po čtyřech (skupina A: Luzern, Říčany a Radošovice, Praha, Mnichov; skupina B: Zábřeh, LuWi, Velké Pavlovice, Vídeň). Z první skupiny postoupily Luzern a těsně i Mnichov, z druhé Vídeň a Zábřeh. V semifinále s Vídní již Mnichov docela vyhrával, čímž se bohužel nechal trochu „ukolébat“ a nakonec zápas prohrál a potom neuspěl ani v boji o třetí místo s Luzernem. Napínavé finále tedy proběhlo mezi mužstvy Vídně a Zábřehu a skončilo velkou radostí na straně Sokola Zábřeh, který volejbalový turnaj vyhrál poprvé za dobu, kdy na setkání do Oetzu jezdí.
Kromě volejbalového turnaje měl sportovní den v Oetzu ještě jeden vrchol, a tím byla oblíbená „holubička na kládě“, kterou jsme dali do našeho programu již v roce 2007, kdy se proslavil náš Standa jako nezapomenutelná cvičenka „Truda“. Dobrým organizačním tahem bylo, že jsme tuto zábavnou disciplínu zařadili až na samý závěr, tedy na dobu, kdy se již všichni scházeli k táboráku, a tak bylo dobře postaráno o početné fandící publikum a vůbec hodně legrace. Tříčlenná porota měla opravdu nelehký úkol – hodnotit nejen gymnastické provedení, ale i uměleckou fantazii účastníků, včetně nápaditosti při volbě cvičebního úboru. Nakonec dosáhli na nejvyšší ocenění Vladimír Dostál z Tyršova domu za muže, Pavla Šebestová ze Zábřehu za ženy a Amálka Mrtvá z Mnichova za děti. Po nich postupně vystupovali na stupně vítězů (v podobě dřevěných špalků) i vítězové ostatních sportovních disciplín. Všichni si odnášeli na krku pěknou medaili, v ruce diplom a děti i nějakou tu sladkost. Vítězné družstvo volejbalového turnaje navíc obdrželo krásný pohár. Po vyhlášení vítězů jsme zapálili táborák a začala volná večerní zábava.
Poslední den setkání o Svatodušním pondělí má vždy tradiční průběh – ranní bohoslužbu dole v městečku celebruje náš mnichovský farář Slávek Švehla, potom následuje pár proslovů (jeden z nich měl i náš vzácný host – starostka ČOS a SSS Hanka Moučková) a vystoupení folklórního souboru (letos přijela DYKYTA z Přerova nad Labem, která nám pěkně zahrála a zatančila i během předcházejících dvou večerů přímo na Piburgské louce). Vzhledem k nestálému počasí se celý dopolední program nekonal venku před školou, nýbrž v její hale. A tím jsem se konečně dostal k vysvětlení podivného podtitulku tohoto článku. Páter Slávek umístil při bohoslužbě, která se slouží především na památku Miroslava Tyrše, jeho malou bustu, již loni dostal darem, na židli na čestném místě na pódiu. Když jsem chtěl později kvůli dalšímu programu snaživě židli trochu odsunout, Tyršova busta spadla a jeho hlava se oddělila od stojánku. Naštěstí byl lom čistý a hlava sokolského velikána se dala znovu provizorně nasadit. A vteřinové lepidlo jistě dokáže divy…
Po kulturním vystoupení dostali nejstarší účastníci srazu krásná perníková srdíčka, která opět napekla sestra Jarka Zelená z Brtnice. I když nemohla letos do Oetzu sama přijet, přesto na perníčky nezapomněla a zařídila jejich převoz, abychom v Oetzu nepřišli o jednu krásnou tradici. Potom starosta naší mnichovské jednoty Zdeněk Hanzl slavnostně předal starostovi Rakouské župy Tomáši Frey-Maternovi štafetový kolík i putovní prapor a tím i symbolicky organizaci příštího setkání v Oetzu v roce 2017. Nakonec jsme se jako každý rok vydali ve slavnostním průvodu s prapory podél říčky Ache k pomníčku Miroslava Tyrše, kde jsme zazpíváním české a slovenské hymny a položením květin letošní setkání v Oetzu ukončili.
Na nás, pořadatele, samozřejmě ještě čekal úklid louky, sbalení a naložení všech věcí, a tím se nenásilně dostávám i ke svému závěrečnému poděkování, jímž bych chtěl ocenit zásluhy všech, kteří k úspěšnému průběhu letošního sokolského setkání v Oetzu jakýmkoliv způsobem přispěli – děkuji všem účastníkům (mnozí přijeli i z velké dálky) a především všem obětavým organizátorům a pomocníkům.
Ať žije Oetz 2017!!!
Jaroslav Verner
Odkazy: