Letos došlo na proslulé louce nad Piburským jezerem k 34-tému setkání sokolů.
Sportovalo se, zápolilo se i zpívalo do hlubokých nocí u táboráku, nocovalo se v hotelech, pensionech, u sedláků i pod stany. Dvě stovky Sokolů ze západní Evropy i z České republiky i představenstvo ČOS z Prahy se těšilo z nádherného počasí, z volejbalového turnaje i horských výletů, rozmanitých zápolení vekých i opravdu nejmenších sokolíků a sokoliček -
a letošní novinky, přeboru o nejkrásnější provedení holubičky na kládě.
Diskutovalo se stejně ustaraně jako na prvním setkání před 34 lety, "zdali budou děti, sokolský dorost, nebo zdali nebudou?" - ale děti mezi námi byly stejně jako již tenkrát a jistě i nadále budou. Bez velkých závěrů i bez bratrských svárů, přešlo předsednictví Zahraniční obce sokolské po londýnském a pařížském vedení na příští dva roky do rukou mnichovského starosty Jana Trunčíka.
Polní mše pod širým nebem, prosba za životní běh do cíle každého z nás, humorná slova apoštola Pavla Korintským nám připomněla, že na závodišti běží všichni závodníci, ale cenu že získá jenom jeden. Mnozí bijí pěstmi do vzduchu, aby získali věnec pomíjející, ale naším cílem by měl být věnec nepomíjející. Laskavá slova pana faráře Švehly povzbudila i upevnila naši víru a doprovodila nás k pamětnímu Tyršovu kameni obsypaném květy - i na cestu do našich domovů.
Na louce se po našem táboření a zápolení zachovala vybledlá světlá místa, jakoby na ní koníci nebo ovce vypásli veškerou zeleň, stopy vybledlých průmětů malých i velkých stanů vyšlapané pole volejbalového hřiště, vše protkané cestičkami skrytého bratrství. Jisté je, že vše opět zaroste a zezelená a nám setrvá vzpomínka a těšení se na příští rok s přáním, ať se to Vídeňákům vydaří přinejmenším tak, jako nám.
