Poté, co naše mnichovská jednota úspěšně zorganizovala tradiční sraz zahraničních Sokolů v rakouském Oetzu v minulém roce, byli letos s jubilejním 35.ročníkem na řadě zase „domácí“, tj. naši bratři a sestry z rakouské župy ve Vídni. Zřejmě i tento fakt, že tíha celé organizace tentokrát neležela na našich bedrech, také přispěl k tomu, že letošní mnichovská výprava rozhodně nepatřila k těm nejpočetnějším – do Oetzu nakonec přijeli jen manželé Trunčíkovi, Ungerovi a Jirouskovi a v roli „sedmého Šmudly“ i pisatel těchto řádků. Myslím si však, že nikdo z účastníků nakonec nelitoval, že se na prodloužený víkend 10.–12. května vypravil k Piburgskému jezeru, aby zde stejně jako v uplynulých letech prožil sváteční čas mezi lidmi, které spojuje stejná myšlenka vzájemnosti i stejný druh zábavy, a to bez ohledu na to, zda jsou to již staří známí, nebo naopak noví účastníci, kteří sem přijeli poprvé.
Přestože letos vyšly pohyblivé svatodušní svátky už na první polovinu května, na nepřízeň počasí jsme si stěžovat nemohli. Po příjezdu nás přivítalo sluníčko s teplotami takřka letními, což v této době a v této horské oblasti vůbec nebývá obvyklé (naopak jsme si tady za těch 35 let často užili pěkné zimy i v mnohem pozdějším termínu). A navíc jsme tu letos díky časné jarní době mohli obdivovat i nádherné barvy rozkvetlých stromů. Jen jednou za celý pobyt si s námi počasí trochu zažertovalo, a to, když nás v neděli večer od táboráku a ještě nedopečených buřtů náhle vyhnala prudká bouřka. Určitým odškodněním za to, že jsme se na zbytek večera museli s hodováním a zpěvem uchýlit do stísněnějších prostor nedaleké restaurace, byl neopakovatelný pohled z okna na dvojitě zářící duhu.
I když by počet sedmi členů měl k sestavení vlastního volejbalového družstva teoreticky stačit, prakticky to však s ohledem na hráčský profil mnichovských účastníků možné nebylo, a tak v sobotním volejbalovém turnaji reprezentoval mnichovské barvy jenom autor tohoto článku, když si zahrál ve smíšeném mezinárodním družstvu s hrdým názvem „Evropa 2008“, sestaveném z hráčů všech zúčastněných zemí – Švýcarska, Rakouska, Německa i Česka. O tom, že se opravdu jednalo o špičkový výběr, svědčí fakt, že toto mužstvo nakonec vybojovalo bronzové medaile, a to nejen díky silné divácké podpoře, ale především obětavým nasazením všech hráčů, kterým kompenzovali celkově menší sehranost týmu. Kromě tohoto úspěšného mezinárodního výběru se volejbalového turnaje ještě zúčastnil jeden tým z východních Čech a jeden z pořádající Vídně a ty se také podělily o zbývající medaile.
V neděli se větší část mnichovské výpravy vydala spolu s manželi Bystrickými z pařížského Sokola na menší túru do hor. Trasa výletu, kterou vymyslel Vašek
Jirousek, vedla z Griesu u Längenfeldu údolím „Sulztal“ k horské chatě s názvem „Amberger Hütte“. Až k ní jsme však nakonec nedorazili, protože kilometr před ní začala být cesta kvůli hlubokému sněhu dosti neschůdná, a tak jsme se vrátili na „Sulztal Alm“, kde jsme si udělali malou přestávku na zasloužené občerstvení. Po návratu do tábora nás ještě ten den čekalo každoroční zasedání Zahraniční obce sokolské, jemuž letos předsedal náš starosta Jenda Trunčík, zvolený do čela ZOS na loňské schůzi. Jednání v restauraci „Piburger See“ se stejně jako v uplynulých letech zúčastnili i vysocí sokolští funkcionáři z Tyršova domu v Praze, v čele s bratrem Bernardem, starostou České obce sokolské. Po skončení zasedání jsme se do stejných prostor zase brzy dobrovolně vrátili, když nás od táboráku vyhnala již zmiňovaná bouřka.
Pondělní program se odvíjel podle osvědčeného scénáře. Nejdříve se v sále základní školy v Oetzu konala bohoslužba za Dr. Tyrše, kterou již několik let celebruje páter Bohuslav Švehla, náš český farář z Mnichova. Jeho zajímavé kázání, prokládané duchovními písněmi, které jsme si za doprovodu kytary všichni s chutí zazpívali, protože jejich melodie byly na známé lidové nápěvy, jistě zanechalo povznášející pocity i v člověku, který do kostela normálně nechodí. K umocnění sváteční nálady potom vystoupil lidový taneční soubor DYKYTA z Přerova nad Labem. 
Muzika krásně vyhrávala, a tudíž nebylo divu, že při pohledu na radostně tančící mládence a děvčata v pestrých krojích začali mnozí Sokolové v hledišti rytmicky tleskat a podupávat nohama. Po skončení kulturního programu jsme se jako každý rok vydali ve slavnostním průvodu proti proudu říčky Ache k místu, kde roku 1884 tragicky zahynul Dr. Miroslav Tyrš. U jeho pamětních desek jsme položili květiny a minutou ticha uctili památku zakladatele sokolského hnutí. Zazpíváním české i slovenské hymny oficiální část sokolského setkání skončila, naše mnichovská výprava se s letošním Oetzem ještě rozloučila společným obědem v příjemném prostředí zahradní restaurace.
Za těch 35 let se stala sokolská setkání v Oetzu hezkou tradicí, která každoročně skýtá možnost prožít svatodušní svátky uprostřed nádherné přírody a hlavně s příjemnými lidmi stejné „krevní skupiny“. Těšíme se tedy na „Oetz 2009“, který bude pořádat švýcarská župa. Doufám, že se na něm sejdeme ve větším počtu než letos, a proto již nyní provolávám: „Oetzu třikrát NAZDAR - ZDAR, ZDAR, ZDAR!!!“