Na Dušičky, jak už se stalo tradicí, jsme se opět, a to ve velkém počtu, vypravili do Prahy.
Tentokrát do Žižkovského divadla Járy Cimrmana. Díky Evě, Ivanovi a panu Svěrákovi jsme měli možnost zhlédnout jednu z 15 her, které divadlo uvádí, a to neustále vyprodané představení České nebe. Zábava je to vskutku jedinečná a útok na bránici veliký. V českém nebi zasedá komise složená z výkvětu národa a rozhoduje o tom, kdo má právo vstoupit na nebesa. Nás jako sokoly nejvíce zajímal Miroslav Tyrš a nezklamal nás. Ve sportovním se sokolskou čepičkou utužuje velké české duchy úsměvně naivními cvičebními sestavami a v pravidelných intervalech pronáší řízná sokolská hesla. Báječní herci a zřejmě i prima lidi, neboť místo aby rychle pospíchali domů, vyčkali, až vylezeme na jeviště, a nechali se s námi vyfotit [fotogalerie].
My jsme sice také nepospíchali, ale už se těšili, že tak báječný večer zapijeme báječným pivem v hospůdce na Žižkově [fotogalerie].
Následující den jsme na Vítkově v Armádním muzeu navštívili velmi zdařilou výstavu k 150. výročí založení Sokola se jménem Pod křídly Sokola. Ke zhlédnutí byly historické dokumenty, kroje i cvičební nářadí. Jenda objevil kroj podobný tomu, který měl jeho tatínek, když stál čestnou stráž při návštěvě prezidenta ČSR dr. Edvarda Beneše v Opavě.
Po jeho boku byl tehdy i malý Jenda, též v sokolském a to žákovském kroji – v červené košili a režných kalhotách. Já jsem zavzpomínala při pohledu na ženský sokolský kroj na vyprávění mé maminky, která cvičila v roce 1938 na posledním předválečném sletu. Škoda, že se obnovení Sokola nedočkala. A tak alespoň já hrdě oblékám od roku 1994 na každý slet její vyšívanou sokolskou blůzičku. Jedna z fotografií, které při prohlídce vznikly, dokazuje, že jsme my sestry nezapomněly na naši sokolskou gymnastickou průpravu a „vyšvihly“ se – asi nedovoleně – na vystaveného historického koně [fotogalerie].
Z Vítkova jsme zamířili na oběd do krásné kavárny Imperial v ulici Na poříčí. Je vyzdobena nádherným keramickým obkladem a určitě stojí za návštěvu. Takto posilněné nás Ivan vylákal za roh do míst jeho dětství, které prožil v okolí Petrského náměstí a povyprávěl o svých tehdejších klukovských zážitcích a to i na základě historické skutečnosti komunistické éry.
Poté se „věrná garda“ vypravila na pražské předměstí k Jarce a Honzovi, aby zde při kávě a dortíku nechala doznít výlet s jeho zážitky a zavzpomínala na uplynulých 40 let v mnichovském Sokole. K vyprávění jsme toho měli tolik, že jsme se museli na Jendův návrh hlásit o slovo! Tolik o demokracii v Sokole.
A tak všem organizátorům i účastníkům dík s přáním, aby se nám to v roce 2013 vydařilo zase.