Hlášení spojky z úpatí Lužických hor, z pěšího setkání s excelencí Monsignorem Dominikem Dukou, svatou Zdislavou a živou vodou.
Přijelo nás značně, sokolských poutníků, zaplnili jsme dvě patra penzionku v Jablonném v Podještědí, ba dokonce více se nás sešlo než při pondělním cvičení v Mnichově. Náš sokolský starosta Zdeněk, i zde bydlištěm se nacházející, jen seběhl s kopce od svého nového stavení. Spolu s jeho přítelkyní Alenou a psem Alfíkem nás bylo dvanáct.
Auta pod zámkem a skryta v houšti kalin zahrady penzionu nám poskytla klidu, takže jsme se svižně a takřka za zpěvu vydali do 12. století po stopách česko-německého dění v Jablonném, jinak Deutsch Gabel, až do dnešních časů. Pár kroků od nás v bývalé stanici jízdní pošty s ranně barokním sloupem na nároží přespal jedné srpnové noci 1813 i Napoleon Bonaparte.
Podpírajíc se holí rekonvalescenta jsem se stal brzdou bujarých sokolů i vlastní manželky náčelnice. Krotil jsem rytmus poutníků na pochodu po památkách německých i slovanských kolonistů, brzdil jsem celá století a letopočty, v nichž se střídala jména majitelů: rod Markvarticů, rod Berků z Dubé a rod Vartemberků. 
Obohatili město mnoha stavbami, špitální kaplí sv. Volfganga, zámkem Nový Falkenburg, novým pivovarem, školou a chrámem sv. Vavřince. Nejvýraznější postavou rodu Markvarticů byl Havel z Lemberka, který po roce 1250 založil se svoji manželkou Zdislavou z Křížanova, v Jablonném klášter tehdy nové, dominikánské řehole, spravujícím poutní místo dodnes.
Alena, družka našeho starosty, mne šťastně zabezpečila dámským jízdním kolem a tak jsem odložil hůl a brzdil už jen brzdou, poutníky předjížděl, elegantně objížděl dokolečka a houfoval pospolu po způsobu ovčáckého psa. Noha na zemi neposlouchala, ale šlapat to šlo. Podnikal jsem náročné samostatné výzvědy a průzkumy vzdálenějších cílů, pěšímu sokolskému poutníku nedosažitelné. Postavíte-li se do pedálu kola, je vidět přes ploty do zahrádek i dvorků, přes kamenné zídky z rozebraného podhradí do soukromí weekendových chalupářů – asi jako ze hřbetu velblouda přes zídky do dvorků v Tunisu. Avšak po schodech na rozhlednu do kostelní věže se vyjet nedalo.
Jablonné v Podještědí je i sídlem života a věčného spočinutí svaté Zdislavy, patronky rodin a 750 let poutním místem na základě pověsti o její svátosti. Požehnání studánky se živou vodou a žehnání motorek jsme propásli. Na noc kostelů jsme se vydatně připravili v hospůdce Venezia, která se stala s její milou hostinskou a obstojným kuchařem naší oblíbenou zastávkou výchozí, průchozí i závěrečnou. Mši svatou, slouženou jeho excelencí arcibiskupem pražským, metropolitem a primasem českým Dominikem Dukou v bazilice minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy, obohatila zpívaná Mozartova Korunovační mše. Sokolové zase obohatili jeho excelenci vydáním bible jemu ještě neznámé se Steigerovými kresbami. Vřelé díky a požehnání nám bylo odměnou. Pod chrámem patřící k předním stavbám barokního stavitelství ve střední Evropě se nalézají tři podlaží katakomb, ale pustili nás jenom do jednoho a stačilo to. Zde je uložena sv. Zdislava konající dobro, to dokazují dva tucty obrázků s výjevy z legendy o jejím životě. 
Milovaná a milující choť Zdislava po staletí tiše přispívala k vytvoření postavy ženy, která je rovna co do své důstojnosti muži. V jímavém, velmi lidsky dobrosrdečném, místy i humorném výkladu, připomenul arcibiskup Duka paralelu k starozákonným veršům chvály „ženy statečné“ v životě plném běžných starostí o rodinu, panství a službě a milosrdnosti k potřebným. Proti obdivu k pomíjivé kráse a milostným půvabům je zde výslovně zdůrazněn správný životní postoj „statečné“ ženy v rodině. Charisma sv. Zdislavy přinášela uzdravení i pramenem léčivé vody, vyvěrajícím v empírovém glorietu s osmi toskánskými sloupy. Zde, dbalí pověsti, jsme nabídli uzdravující živé vodě svoje putováním i životem unavené údy. Novou sošku svaté Zdislavy jsme posvětili s panem farářem Pavlem ve výklenku Zdeňkova domu v kruhu rodinnémi sokolském. Svatá Zdislavo, přimlouvej se za nás a za naše rodiny.
Ani Jablonnému se však nevyhnuly kruté rány osudu. Během třicetileté války utrpělo město velké škody, po ní začala tvrdá rekatolizace. Město trpělo ničivými průchody vojsk a Švédové odvlékli mnohé cennosti. V roce 1788 postihl město zničující požár, kdy z něho zbylo jen asi deset domů. Obnovu města narušovaly další tahy vojsk za napoleonských válek. Ke konci 2. světové války přicházeli do města uprchlíci z rozbombardovaného Německa, po nich lůza - revoluční gardisté a zlatokopové. Konečně dali městu zabrat chalupáři, restaurátoři novým kamením na hradbách a hostinští svými kýčově „útulnými“ průčelími. Nedávní restaurátoři pak umučili charisma sirotka sv. Salvádora a české patrony na morovém sloupu nánosy zlaté barvy zakoupené nejspíše v blízkém lakýrnictví.
Kolo bylo vráceno bez poškození, zhodnoceno děkovným, nesmazatelným podpisem spojky.
Mnichovští sokolové a jeden pes škod nenatropili. Konec hlášení!
Ivan Steiger
_________________________________________________________________________
Poněvadž se autor předchozího článku nemohl bohužel zúčastnit našeho nedělního výletu do nedaleké Žitavy, doplňuji jen, že jsme se kromě prohlídky tohoto starobylého německého města ještě vypravili parní úzkokolejnou železnicí do malebných lázní Oybin. Ale za všechna slova nejlépe mluví krásné fotografie v naší fotogalerii.