V loňském roce se uskutečnil první ročník sokolského víceboje, a protože byly vesměs pozitivní ohlasy (až na několik nespokojených kanoistů, kteří neujeli vysněný jeden metr na C-1), rozhodl jsem se zorganizovat toto zajímavé letní setkání sokolských Čochtanů i letos.
Šinu si to svou modrou škodovkou směr Oberschleißheim, je něco málo po sedmé hodině a nový den mě překvapuje svým úžasným svítáním. Čerstvé ráno jsem zažil mnohokrát, ale znovu a znovu mne překvapí svou krásou, vůní orosené trávy a pocitem jedinečnosti. Otevírám těžká vrata loděnice a v hlavě se mi honí tisíc věcí: Jak vše důkladně zorganizovat? Jak dbát na bezpečnost? Dá se něco udělat jinak, aby byl program odlišný od toho loňského? Většina sokolíků jsou začátečníci nebo mírně pokročilí, a proto přemýšlím, jak se věnovat každému zvlášť individuálně, a přesto všem. Už jsem na to přišel, v kuchyni je velký ostrý nůž, a tak se zkusím asi rozkrájet. Pak si říkám: „Nech tomu volný průběh, však ono to nějak dopadne…“
A tak postupně vytahuji vše nezbytné, co dnes budeme potřebovat: lavičky, stoly, gril a jiné věci a také samozřejmě lodě, bez nich by to asi nešlo. Vše je připraveno a já netrpělivě očekávám první sokolské Čochtany.
Samozřejmě jako první přijíždí s početnou družinou starosta mnichovské sokolské jednoty Tomáš Mrtvý, postupně se přidávají další a další účastníci - autem, na kole i jinými způsoby, takže za chvilku je nás požehnaně a celá akce může začít.
Zhošťuji se role moderátora a stejně jako loni začínám s představováním různých druhů kajaků a kánoí, jakožto i jiných plavidel, a to konkrétně stále populárnějších standing boards. Potom rychle, ale bez podcenění ještě něco řeknu k bezpečnosti a můžeme vyplout, ať nikdo nezůstane suchý. Všichni si bereme kajaky a vyrážíme si užít boje při hře zvané „kánoe polo“, což je taková odnož házené na kajacích, a kdo zná klasickou házenou a ví, jaký je to drsný sport, lehce si představí jeho drsnější podobu v kajacích na vodě. Zde totiž člověk snadno dostane pádlem nebo si třeba narazí žebra - své by o tom mohl povědět Honza Šnevajs.
Po urputném boji nám pěkně vyhládlo, a proto všichni stočíme svá kormidla do občerstvovací stanice a grilujeme, baštíme a popíjíme, co hrdlo ráčí - já jsem se jen modlil, aby nedošla druhá, taktéž skoro prázdná plynová bomba, ale naštěstí vydržela.
Po obědě přišel čas na sázky, měl jsem totiž s některými účastníky dlouhodobé debaty o tom, zda ujedou jeden metr na rychlostní kánoi C-1, nebo ne. A tak se v této náročné soutěži opět vyhrávalo, nebo prohrávalo. Honza Šnevajs zabodoval, protože ujel o chlup dál než jeden metr, a na C-2 byl dokonce schopný překonat se mnou „bez cvaknutí“ asi kilometr - klobouk dolů!
A jak se tento krásný, i když trochu větrný den chýlil ke konci, přišel čas na dračí loď, kterou bychom samozřejmě nemohli vynechat. Proto se sestavila posádka dvanácti statečných žen a mužů a vypluli jsme pokořit druhý konec regaty, jenž byl vzdálen dva kilometry. Celkově čtyřkilometrovou dráhu tam a zpět se nám nakonec podařilo úspěšně překonat, a to za nezbytné legrace, škádlení a cákání.
A to byl konec z mého pohledu velice vydařeného druhého ročníku sokolského víceboje. Chtěl bych všem zúčastněným poděkovat za respektování bezpečnostních i jiných pravidel a taktéž za pomoc při úklidu. Moc si toho vážím a ulehčilo mi to veškerou organizaci.
S pozdravem Nazdar se s vámi loučím a těším se na další podobná setkání, milí Čochtani!
(Honza Kroupa)